Trek v Laponsku - Vistasvaggi a sever Kungsleden

Na kole jsme se najezdili už dost, a tak nás letos napadlo, že bychom mohli vyrazit i někam po svých. Člověk se sice nedostane tak daleko, na druhou stranu se dostane do zajímavých míst a kontakt s přírodou je zase o něco bližší. Samozřejmě jsme dlouho neváhali a volba padla na naši oblíbenou Skandinávii.  Rozhodli jsme se vyrazit na slavnou Kungsleden a méně slavnou, avšak o to krásnější Vistasvaggi.

Při pohledu na ceny letenek padla volba na cestu autem. Navíc jsme si řekli, že cestou zpátky pojedeme ve stopách našeho loňského putování na kole a nějaké ty zážitky si tak připomeneme.

Úterý 30. 8. 2011

Vyrážíme kolem poledne z Prahy. Cesta přes Německo jde velmi dobře a těšíme se na dvouhodinovou pauzu na trajektu. V přístavišti se však dozvídáme, že loď má poruchu a nepojede. Musíme se tedy vydat do necelých 200 kilometrů vzdáleného Puttgardenu, odkud jezdí druhá loď. Časově to velká ztráta není, ale očekávaný odpočinek se rozplynul. Jedeme dál přes Dánsko, kolem Kodaně a přes most Oresund. Brzo se stmívá – na konci srpna už je s bílými nocemi ámen.

Kolem jedenácte večer nás přemáhá únava, stavíme na dálničním odpočívadle a uleháme do zadní části našeho vozu, kterou máme pro tyto účely upravenou na lůžkovou verzi, která spočívá ve vložce z prkna a dvou trámků, zavěšené řetězy v úchytech pro dětské sedačky. Noc na dálničním odpočívadle se Čechovi může zdát hrůzostrašná, ale ve Švédsku byste si nebýt kamionů klidně mohli myslet, že jste někde uprostřed lesa. Nevěříte? Kdybyste se chtěli přesvědčit na vlastní oči, dávejte pozor mezi sjezdy 76 a 78 na silnici E4.

Středa 31. 8. 2011

Budíme se brzy ráno. Je opravdu zima, ale nové peřové spacáky se osvědčují. Rychle se balíme a vyrážíme. Dnes chceme ujet co nejdál, protože zítra už bychom rádi vyšli na trek. Snídani proto provádíme u McDrive, obědváme na pumpě a večeříme v BurgerMaxu – v Pitee. Tam jsme si chtěli najít nějaké ubytování, že bychom si před trekem dali ještě sprchu. Všechno ale bylo drahé, a tak jsme zase skončili v autě u silnice. Ale ujeli jsme přes 1500 kilometrů, tak jsme s dneškem spokojení.

Čtvrtek 1. 9. 2011

 Probudíme se o půl sedmé a rychle zase na cestu. Dáváme si obligátní McSnídani a míříme do Kiruny. Venku je 9 stupňů, každou chvíli poprchává a fouká ledový vichr – už se moc těšíme ven. V Kiruně doplňujeme zásoby a sháníme potřebné mapy. Sprchu řešíme v místním kempu. Ještě se naposledy pořádně najíme kebabu u Arabů a vyrazíme do Nikkaluokty, startu našeho putování. Tak rychle balíme poslední věci do batohů, loučíme se s autem, neboť si nejsme úplně jistí, jestli se ještě uvidíme, nebo nás sežere medvěd, a vyrážíme na cestu.

První kilometr jdeme po asfaltu, ovšem pak se značka stáčí na lesní pěšinu. Tam rostou hlavně malé břízky, které již takhle na severu podzim barví do žluta. Všude je spousta hub, lesních plodů a relativně velkých výkalů, o kterých víme jistě jen to, že od neškodných sobů nejsou. Cestou překonáváme četné brody a nějaké bažiny. Přes ty se místní turistické kluby sice snaží budovat dřevěné chodníčky, ale bažiny se objeví každý rok trochu jinde, a tak se jim nevyhnete. Postupem času ale zjišťujeme, jak na ně. Je potřeba chodit po keřících, jít dostatečně rychle, ale zase neskákat, aby se člověk příliš nezabořil. Neocenitelnou pomůckou v bažinách i brodech jsou trekové hole, které dodají stabilitu.

Ten den jsme vyrazili asi v půl čtvrté a ušli něco přes deset kilometrů. Pomalu je čas najít místo na spaní, abychom stihli ještě za světla rozbít stan. Zprvu zastavujeme na paloučku uprostřed těch nízkých pokroucených břízek. Obhlížíme místo, na stanování je ideální, kromě tekoucí vody tu nic nechybí, ale po chvíli klidu působí až tísnivě ponuře. Rozhodujeme se proto zkusit najít pro první noc něco příjemnějšího. A byla to velmi dobrá volba, protože o několik set metrů dál je úžasné místo s výhledem na řeku a s ohništěm. Paráda, jen se podívejte na ten výhled:

Rychle stavíme stan a vaříme čínskou polévku.  Je velká zima, a tak brzy zalezeme do spacáku. Mobil ukazuje zbytky signálu, píšeme tedy ještě domů.

Pátek 2. 9. 2011

Ráno se probouzíme krátce po sedmé. U snídaně si pochvalujeme peřové spacáky. Celý den jdeme po nádherné Vistasvaggi, za celou dobu potkáváme jen tři skupinky turistů, jinak žádná civilizace. Každou chvíli musíme brodit malé říčky, Jana do jedné z nich zahučela a pohorky měla mokré dva dny. Orientujeme se podle vodopádů na okolních kopcích, nicméně krajina je velmi zvlněná, a tak postupujeme pomalu.

K obědu si dáváme bramborovou kaši se slaninou a cibulkou, bohužel bez soli. Potkáváme mnoho sobů a pořád kolem nás létají draví ptáci. Večer nacházíme překrásné místečko na mýtince, hned u stanu nám teče potůček, můžeme si tedy oprat prádlo a provést hygienu, což nás tak zchladí, že rozmrzáme  zas až ve spacáku. Zvažujeme, zda příště nevzít každý dvě trekové hole, protože z jedné  pak dost bolí jedno rameno. Večer se zase bojíme medvědů a vlků. Není dobré nechávat jídlo ve stanu a je dobré si vzít špunty do uší – pak člověk příliš nezkoumá, co způsobilo to či ono šustnutí kolem stanu.

Sobota 3. 9. 2011

Opět jsme nevstali zrovna nejdříve. Posnídáme, balíme stan a vyrážíme až kolem půl desáté. Dnes určitě dorazíme k chatě Vistastugorna. Cestou nás čeká několik brodů a mnoho bažin.

Chata se před námi vynořila úplně z nenadání. Jedná se o hlavní chatu a pár servisních srubů. Tyto chaty postavila švédská turistická federace v 50. – 70. letech. Jsou to sruby bez tekoucí vody, ale vždy postavené někde u potoka. Topení a vaření je možné na kamnech nebo plynem. Ten se dováží v bombách vždy na skútru v zimě. Je zde možnost zbavit se odpadu a na některých z nich doplnit potraviny. Ve Vistastugorně krámek sestával z této krabice:

Že by někdo nezaplatil, to by ve Švédsku nikoho ani nenapadlo.  V každé chatě jsou dále dvě velké místnosti s kuchyní a v každé z nich dvě ložničky po pěti místech. U kadibudky nechybí desinfekce na ruce. Prostě paráda. Háček je jen v tom, že ubytování není zrovna levné. Na chatě posvačíme a chvíli se kocháme výdobytky civilizace.

Je čas vyrazit do hor. Přes řeku je naštěstí lanový most, a tak ji nemusíme brodit. Terén je zatím o něco snazší než na Vistas. Brody jdou vždy přeskákat po kamenech a jinak jdeme po jakési pěšince. Cesta je značená kamennými mohlkami. U potůčku vaříme oběd – risoto con funghi na cibuli a slanině. Vzít tu slaninu byl fakt dobrý nápad.

Jak stoupáme do hor, počasí se pomalu zhoršuje. Rozhodujeme se tedy, že tuto noc využijeme noclehu v Nallostugan, malé chatce pod ledovci uprostřed hor. Nechceme totiž, aby nám zmoknul stan, zítra ho budeme ještě potřebovat. Cesta se stává obtížnější, musíme přecházet kamenitá pole. V dáli už vidíme chatičku a moc se do ní těšíme.

Srub jako by z oka vypadl Vistastugorně. Bydlíme v něm s jednou dánskou rodinou, od které se dozvídáme cenné rady na další cestu. Jsou tu na každoroční dovolené s dětmi asi 8 a 10 let starými. Fascinující je, že se děti celkem ochotně po večerech učí. Vaříme večeři a provádíme hygienu v potoce. Jsou 3 stupně – a my jsme docela rádi, že jsme se rozhodli v chatce zůstat. Správce chaty není přítomen každý den. Očekává se, že zaplatíte buď do určené krabice, nebo na příští chatě. Ve Švédsku to tak prostě funguje a relativně dobře. Dlužno ale dodat, že podobné chaty ve Finsku jsou většinou zcela zdarma.

Neděle 4. 9. 2011

Budíme se již v sedm hodin. V Chatě je stále příjemné teplo, a tak se snídaní moc nepospícháme. Venku je navíc velmi nevlídno, mlha, že je vidět jen na pár  kroků. Na cestu vyrážíme kolem deváté. K další chatě nás čeká 12 kilometrů – tam si chceme doplnit zásoby a navařit oběd. Cesta je velmi náročná, brody střídají kamenitá pole. Nicméně příroda je naprosto úchvatná:

Fičí dost studený vítr, jsme nabalení do čepic a stýskáme si po krásném babím létě na Vistasvaggi. Utěšujeme se tím, že by taky mohlo sněžit. Před chatou scházíme z hor a počasí se trochu umírňuje. K chatě přicházíme kolem jedné a s politováním zjistíme, že slanině se ve vyhřáté chatě přes noc nedařilo tak dobře jako nám. Hostinec tedy bude jen s cibulí. Salkastugan je větší chata, s dobře vybaveným obchodem a stálým personálem sestávajícím z dvou milých pánů a ne tak milé paní.  Vaříme ještě kafe a dopřáváme si právě koupenou čokoládovou tyčinku. Chceme ještě někam dojít, a tak budeme potřebovat energii. Teď už jdeme po slavné Kungsleden – ovšem její severní část je trochu jednotvárná, v tundře bez stromů má člověk pocit, jako by se vůbec nepohyboval.

V podvečer přicházíme k nouzovému útočišti. Vaříme čaj na zahřátí. Prostor sdílíme s italským párem. On celou dobu sní o špagetách se spoustou sýra. A dostáváme se k tomu, co je na podobných dovolených skvělé a proč je dobré si jednou za čas trochu komfortu odepřít a pustit se do plískanic se stanem a nebo na stovky kilometrů na kole. Člověk si totiž uvědomí, jak jsou zdánlivě samozřejmé věci nesamozřejmé a jak je bohatý, když přece mnohem důležitější než Mercedes mohou být špagety se spoustou sýra, čerstvá zelenina a možnost spát v teplé měkké posteli.

Po dvaceti minutách se vydáváme zase na cestu. Pomalu stoupáme na horské sedlo a hledáme místo na stan. Není to jednoduché, protože půda je často podmáčená a všude pokrytá neuvěřitelným množstvím trusu lumíků. Místo nakonec najdeme, ale spodek stanu druhý den stejně poněkud páchne.  Na sedle fouká silný a studený vítr, snažíme se stan co nejlépe ukotvit do země. Večeře je v tom mrazu opravdu rychlá, uvařit čaj ve větru není možné. Ale ten výhled, na krásnějším místě jsem snad ještě nespal:

Po třiceti kilometrech usínáme velmi brzy a spíme velmi dlouho a dobře. V noci trochu prší a doufáme, že nám vítr neodfoukne tropiko ze stanu. Proti medvědům používáme osvědčené špunty do uší.

Pondělí 5. 9. 2011

Ráno nás budí relativně slušné počasí, i když je pořád příliš zima a vlhko, aby nám uschnul stan. Rozhodujeme se, že dnes dojdeme až k autu. To dělá něco přes třicet kilometrů v bažinách, brodech a po kamenných polích. Musíme sebou trochu hodit. Doufáme, že se nám podaří stihnout loď, která by nám mohla cestu o několik kilometrů zkrátit.

U místa noclehu není voda, rozhodujeme se tedy snídat až cestou. To byl dobrý nápad, protože z místa pikniku u vodopádu máme zase nádherný výhled. Potom pospícháme směrem Kebnekaisestation, základnímu táboru pro zdolání nejvyšší švédské hory Kebnekaise.  Cesta je v údolí opravdu úžasná, i když vzdálenosti velmi klamou a stanice se ne a ne přibližovat.  Značení je trochu matoucí, a tak často brodíme bažiny.

Kolem jedné dorazíme ke stanici. Zvláštní je, že lidé v okolí neodpovídají na pozdrav a i zaměstnanci jsou velmi nepříjemní.  Poslední loď odjíždí za tři čtvrtě hodiny a do přístaviště zbývá 8 kilomterů. Od personálu se mi dostává cenné a vážně míněné rady, že když poběžím, mohl bych to stihnout. Běžet s plnou polní na zádech v bažině průměrnou rychlostí asi 15 kilometrů v hodině je skutečně rekreační záležitost. Pánovi tedy věnuji na rozloučenou vlídný úsměv a jdu Janu informovat o situaci. Jsou dvě hodiny, máme za sebou asi 15 kilometrů a dalších 19 před sebou. Prší. Pokoj ve stanici stojí v přepočtu 5 000 Kč. Okolo chodí švédští teenageři a vysmívají se nám, patrně proto, že jsme sem nepřiletěli helikoptérou jako oni. Tak tady teda nezůstanem, vyrážíme na cestu.

Je důležité držet tempo a morálku. Každou hodinu je zastávka 5 minut na sušenku a vodu, jinak nezastavujeme. Batohy sají vodu a pomalu těžknou. Ale morálku se držet daří, ostatně výčet alternativ není zrovna dlouhý. Před autem už meleme z posledního, přicházíme v půl osmé, je už skoro tma. Zvládli jsme to.

Zbývá nám dojet asi 130 kilometrů do Kiruny, kde najdeme ubytování. Nevěřili byste, jak se vám zdá jízda autem po 120 kilometrech po svých rychlá.

V Kiruně jsme zajeli ke kempu Ripan, kde jsme se před několika dny sprchovali a vzali místní hotelový pokoj v chatičce, který byl sice docela drahý, ale moc hezký a dokonce nás překvapil tím, že měl obří sušičku, což bylo v naší situaci k nezaplacení. V chatě byla také prostorná kuchyňská linka se dřezem, takže jsme si mohli ohřát konzervu a navařit litry čaje. Postupně jsme vysušili vše včetně batohů, stanu a pohorek a šli brzo spát.

Úterý 6. 9. 2011 – Sobota 10. 9. 2011

Vstáváme kolem půl osmé a vyrážíme na snídani – civilizace je vskutku obdivuhodná věc. Celé dopoledne si užíváme pohodlí hotelového pokoje, postupně balíme všechny vysušené věci a kolem poledne vyrážíme pryč. Ještě nejedeme domů Loni jsme v těchto končinách začínali naši velkou cestu do Kralup na kole, a tak si chceme připomenout některá místa a okamžiky našeho minulého putování. Vyrážíme tedy ještě dál na sever do Karesuanda – to je nesevernější švédská vesnice vůbec. Jsme tu již po několikáté, ale poprvé si prohlížíme místní kostel.

Je dost zima a větrno, již zcela podzimní počasí k dlouhým procházkám nevybízí. Nakupujeme nějaké pohlednice a sušenky, stavíme se na internetu zařídit registrace do školy a vydáváme se ve stopách našeho loňského putování. Postupně zastavujeme na místech, která nám utkvěla v paměti a zajíždíme na ta, která jsme loni museli minout. Spíme střídavě v autě a v hotelích, které jsou ale ve Švédsku mimo sezonu velmi drahé (!). Je to proto, že turistika se v tuto dobu vůbec nepředpokládá a ceny jsou nastaveny pro obchodní cestující. Skoro pořád ale prší, tak se nám v autě moc spát nechce, na cestě jsme skoro nic neutratili, svodům hotelů tedy obden neodoláme.

Stavujeme se i ve městě Sigtuna, což je jedno z nejstarších měst ve Švédsku. Při návštěvě těchto památek ve Skandinávii středoevropana vždy překvapí, jak jsou ve srovnání s našimi památkami malé. Přesto jsou ale velmi krásné a většinou také mnohem lépe udržované.

Vzhledem k nepřízni počasí na cestě strávíme o dva dny méně, než jsme původně zamýšleli. To nám ale nevadí, protože v horách nám počasí docela přálo, což je mnohem důležitější. Trek v severských horách splnil očekávání a těšíme se na další, i když příště asi zamíříme spíše jižněji, nebo poletíme na 3 000 kilometrů vzdálený sever letadlem.

Tím cestopis končí. Děkuji za Vaši pozornost, shovívavost k stylistickým nedostatkům a těším se na případné setkání u dalšího vyprávění.