Část 2. Rakousko
Čtvrtek 23.6. 2011
Rychle balíme a ještě před osmou vyjíždíme. Vítr fouká mírně do zad, tak nám to docela fičí. Brzo jsme zjistili, že Němci slaví nějaký svátek, obchody jsou zavřené a doprava ve městech i vesnicích komplikovaná kvůli průvodům. Všude vlají krajové vlajky.
Potkáváme dva holandské kolegy na tandemu. Paní měla neobvykle hluboký hlas a vezli s sebou chrochtajícího mopsíka na zadním nosiči v košíku. Jedou prý až do Budapešti. Byli fajn a vyměnili jsme zkušenosti s tandemy a našimi přívěsnými vozíky
Přijíždíme do Pasova. Město je opravdu krásné, sem se musíme ještě vrátit. Obědváme v restauraci na nábřeží wurst a šnitzl. Přes oběd nás stíhá déšť, opět doufáme, že to přejde a opět marně. Jedeme tedy v dešti.
Cesta kolem Dunaje z Pasova do Linze je asi nejkrásnější z celého výletu. Dunaj teče hlubokým údolím a pořád zatáčí. Bohužel taky pořád prší. Po cestě je nutné se plavit přívozem. Víme, že brzy jede poslední. V dešti tedy fičíme dvě hodiny bez přestání. Spěchají i ostatní lidé, ale postupně odpadají, a nebo je předjíždíme – výhoda tandemu je, že po rovině jste opravdu rychlejší, a to i s těžkou bagáží. Přívoz stíháme a pokračujeme. Po deseti kilometrech narážíme na takový příjemný rozestavěný bufet s nabídkou pokojů. Vypadá levně a je levný. Navíc servírují výborná, i když velmi jednoduchá jídla. A taky levná, tak se můžeme najíst do sytosti.
Už cítíme únavu. Ze sluníčka jsme trochu spálení a dost nás bolí pozadí. Největší výkony ale mají teprve přijít. Proto dobíjíme energii ještě jednou čínskou polévkou a rychle spát. Dnes to tedy hodilo 116 kilometrů.
Pátek 24. 6. 2011
Cestou do Linze pokračuje krásná příroda. Před Linzem mají dobrý gekšeft, kde kupujeme sušenky a čerstvě připravené obložené housky. To bude náš oběd, dneska trochu šlápnem do pedálů, domlouváme se. Linz se nám moc nelíbí a špatně se v něm s kolem motá. Z něj jedeme s větrem v zádech kolem továren a přístavů. Míjíme Mauthausen. Obědváme housku. Krajina se mění. Je hezká. Chvíli čekáme pod stromy, až se přežene déšť a dobíjíme energii našimi oblíbenými polomáčenými sušenkami.
Z Dunaje se pomalu stává veletok. Zaujala nás velikost lodí i jejich mezinárodní složení.
Večer se opět musíme schovat před bouřkou. Naštěstí narážíme na postarší penzion s českou obsluhou. Dáváme si večeři a přemýšlíme, jestli zítra zvládneme dojet domů. Pro jistotu tedy oslavujeme možná poslední večer naší cesty lahví vína. Tachometr dnes ukázal 137 kilometrů – to je dobré a jsme spokojení.
Sobota 25. 6. 2011
Nastal soudný den. Podaří se nám nakonec dojet až do Ladné? Je to hodně daleko, raději to ani nepočítáme. Uvidíme. Míříme do Kremsu, cesta je krásná, ale hodně kopcovitá a motá se po ní spousta pomalých a opilých výletníků – ano, je to tak, jsme na vinařské cyklostezce. Pod kopci navíc vede kolem řeky krásná silnice, ale vzhledem k trvale opilé cyklistické většině je na ní pro kola vjezd zakázán. Začátek není dobrý, ztrácíme minimálně hodinu oproti plánu.
V Kremsu obědváme ne příliš chutné řízky z bistra a máme najeto jen 50 kilometrů. Jestli chceme dnes dojet domů, musíme pořádně šlápnout do pedálů. Závodíme tedy s loděmi na řece. Zasáhla nás další rána. V mapě chybí několik listů, takže cesta bude oproti očekávání o několik desítek kilometrů delší, než jsme předpokládali. Po ujetých 70 kilometrech jsme navíc už dost unavení, musím šlapat přes patu, protože jinak mě bolí úpona v koleni. Šance na dojetí se spíše snižují, ale odhodlání kupodivu roste.
Přijíždíme do Stockerau, možnému konci dnešního putování. Máme najeto 115 kilometrů. Město se nám nelíbí. Kostky jsou vrženy, pokračujeme. Vjíždíme do překrásné krajiny kopců mezi Vídní a Mikulovem. V Rakousku neproběhlo s kolektivizací spojené rozorávání mezí, kopce jsou proto posety malými políčky různých barev.
Je to úžasné, až na jeden detail. Jsou to kopce, navíc se vzdalujeme od řeky, takže jedeme hlavně do kopce. Večerní slunce rozehrává na obloze hotový koncert barev. Do kopců už nemůžeme, i ty menší tlačíme. Jsme opravdu vyčerpaní, ale máme výbornou náladu, morálka je vysoká a stále se smějeme. Nedávno jsem četl, že nevysvětlitelně dobrá nálada je předznamenáním blížící se smrti. Uvidíme. Stmívá se a ochlazuje se. Balíme se do bund a šlapeme dál. Přejíždíme hranice. Do Břeclavi nás čeká ještě několik neplánovaných kopců, ale ty už vyjíždíme. Projíždíme slavící Břeclaví, kde naše kolo vyvolává pozdvižení. Do cíle nám ale zbývá ještě deset kilometrů. Nohy se kupodivu stále točí, máme jen trochu problém, protože usínáme. Ale Ladná už je na dohled. Poslední den, 202 kilometrů a půl dvanácté večer. Janina maminka nás očekává na lavičce před domem. Je tak hodná, že nám ještě na rychlo upekla kuře – pokud to budete číst, ještě jednou děkujeme. Pak už jen sprcha a spát.
A to je všechno. Děkuji Vám, pokud jste dočetli až sem. Doufám, že se Vám cestopis líbil a těším se na shledanou u dalšího vyprávění.