Cesta autem domů
Pátek 20. 7. 2012
Ráno pociťujeme silnou euforii při pomyšlení na fakt, že konečně nemusíme nikam šlapat. Ale flákat se rozhodně nebudeme. Nejprve jedeme k národnímu parku Lemenjoen. Ochaldilo se na 6 stupňů – ale to nám už nevadí. Cestou pozorujeme v bažinách elegantní jeřáby:
V parku si dáváme šestikilometrový okruh, ale počasí nám moc nepřeje. Lehce neodhadneme zásobování, a tak přicházíme k autu značně hladoví. Míříme do města Inari, do muzea Siida, na které se těšíme už skoro dva týdny, když jsme ho na kole nestihli navštívit. Muzeum je úžasné. Kromě několika dílčích expozic obsahuje dvě lahůdky – velký sál, kde je ve vnějším tunelu vystavena přírodovědná expozice laponského roku rozděleného do dvanácti měsíců, vnitřek sálu je poté věnován kultuře a historii oblasti. Místo má úžasnou atmosféru. Druhá perla je venkovní skanzen, který zobrazuje osídlení od prehistorie po nedávnou minulost. To vše s perfektními anglickými popisky. Navíc je u pokladny velmi kvalitní obchod se suvenýry, což je na severu vzácnost. Podle mě se jedná o nejlepší arktické muzeum. Ještě bude řeč o muzeu v Rovaniemi, nicméně na tomto místě zmíním ještě velmi zajímavé muzeum Ájtte v Jokkmokku ve Švédsku.
Pokračujeme chvíli ve stopách naší jízdy na kole a skutečně si vychutnáváme rychlost a komfort automobilu (dobře víme, že tohle nadšení velice brzy vyprchá, ale proč si to chvíli neužít...). Na chvíli vjíždíme do Norska a pak míříme zpátky do finského Enontekia. Po mírných peripetiích sháníme nocleh a vzpomínáme, jak to bylo perfektní, když jsme mohli nocovat vzadu v autě. Tam se ale tentokrát se složeným kolem a spoustou bagáže opravdu nevejdeme.
Sobota 21. 7. 2012
Včerejší návštěva muzea Siida nás nalákala na další muzeum – jeli jsme se podívat do ještě slavnějšího muzea Arktikum v Rovaniemi. Jak už to tak bývá, podruhé to bylo slabší. Informace v muzeu byly spíše obecné, co se dají najít v každé dětské encyklopedii.
Zajímavé byly jen umělecké expozice. Přesto jsme zde strávili příjemné odpoledne a využili místní wifi pro rezervaci prohlídky v železnorudném dole v Kiruně, což se nakonec ukázalo jako jeden z dalších zlatých hřebů naší cesty, ale o tom až za chvíli. Do Kiruny nám zbývalo ještě několik set kilometrů. Až na 30 kilometrů oprav na silnici (ve Švédsku se to bere zgruntu, jen díky bohu, že v tom štěrku nemusíme jet na kole, skutečně by bylo nutné celých 30 kilometrů tlačit) se jede docela dobře. V Kiruně najdeme nocleh, nakoupíme něco na večeři a už se moc těšíme na prohlídku dolů.
Neděle 22. 7. 2012
Dnešek začínal švédským stolem – paráda. Pak už jen udělat svačinu a hurá do dolů. Prohlídka se koná přímo několik set metrů pod zemí, kam nás do návštěvnického centra doveze autobus s průvodcem. Silnice vypadá jako běžný tunel, s hustou automobilovou dopravou – ostatně jedná se údajně o nejrušnější silnici v Kiruně. Veškerá doprava je zajišťována hustou silniční sítí o délce přes 500 kilometrů v hoře Kirunavaara (což znamená ptačí nebo slepičí kopec), pouze vytěžená ruda je vytahována pomocí elektrických výtahů. Auta smí být jen naftová, benzin je příliš rizikový. Důl vypadá takhle:
Napravo vidíte servisní síť tunelů v hoře. To tmavé je ložisko magnetitu, současná úroveň těžby je vidět z obrázku – něco přes tisíc metrů hloubky. Odstřely probíhají každý den v 1:15 – 1:30 v noci, nepatrné chvění je v Kiruně údajně cítit. Jak se těží, ten kopec nalevo zasypává odtěžený prostor. To způsobuje nestabilitu až na povrchu a díky tomu se během příštích pár let bude muset celé centrum Kiruny přestěhovat. Náklady na stěhování jsou zlomkem ročního zisku firmy LKAB, která je vlastněná státem a zisky tak jdou do státního rozpočtu. Celé město Kiruna (velmi významné město, 20 000 obyvatel – středisko severního vnitrozemí) stojí a padá s dolem – téměř všichni obyvatelé se stěhováním souhlasí. Upravená ruda se exportuje přes nezamrzající přístav Narvik do celého světa – každý den včetně zimy sem z Kiruny vyrazí 12 vlaků o 68 vagonech. Jedou přes arktické hory a lokomotivy jsou nejsilnější na světě.
V místním podzemním kině se díváme na film, prohlížíme si muzeum těžby a těžebních strojů a v kavárně dostáváme občerstvení. Přestože z prohlídky byly samozřejmě znát aktivity PR oddělení firmy LKAB, byl to úžasný zážitek, všem bych ho hned doporučil.
Průvodce nám ještě zpáteční cestou doporučí neznačenou cestu na kopec Luosavaara, odkud je perfektní výhled na město:
Vyrážíme směr Narvik. V národním parku Abisko (kde jsme už byli dřív) navštěvujeme přírodovědné centrum s moc hezkou výstavou. Kousek před Norskými hranicemi si děláme krátkou procházku u historických míst bitvy o Narvik z druhé světové války. V Narviku nás podle průvodce nic nezaujalo, tak si aspoň ještě prohlížíme překladní terminál železné rudy, centrum a přístav.
Míříme skutečně nádhernou krajinou po silnici E06 na jih. Následně musíme překonat krátký trajekt – a ujíždí nám přímo před nosem. Už je večer, trajekty jezdí zřídka, a tak budeme muset čekat skoro dvě hodiny. Moc nám to nevadí, plánujeme program na další dny. Na noc si pronajímáme úžasný domeček na kůlech a dlouho do noci si užíváme polární slunce – tušíme, že zítra sjedeme o dost dál na jih a noci budou čím dál tím temnější. Jednu fotku Vám ukážu už tady, nicméně jednalo se o nesmírně fotogenické místo, doporučuji Vám kouknout fotogalerii; odkaz na ní najdete například zde.
Pondělí 23. 7. 2012
Ráno vstáváme a prší. Nevadí. Dnes máme v plánu dopoledne dojet do města Bodo a navštívit zdejší letecké muzeum. Bodo leží přibližně uprostřed Norska a místní letiště má na starosti navigaci nad celým severním Norskem včetně souostroví Svalbard.
Nadáváme na místní systém mýta – vyfotí Vám SPZ a vy se musíte složitě registrovat přes internet a platit kreditkou, i když projíždíte jen jednou. Navíc placená silnice (jako všechny v Norsku) za moc nestojí.
Muzeum má při pohledu ze vzduchu tvar vrtule. Její „listy“ jsou dvě obrovské haly, jedna věnovaná civilnímu a jedna vojenskému letectví. Osou vrtule je řídící věž, kam se lze taky podívat a pozorovat ruch na skutečném letišti, které je opodál. Muzeum bylo velmi zajímavé, jen nás mrzelo, že ne všude byly popisky v angličtině.
Dnes už míříme z Norska ven – původně jsme se chtěli zastavit ještě v národním parku Svartisen u největšího pevninského evropského ledovce, ale počasí nám nepřálo a ve Švédsku, kam opět míříme, má být hezky, tak proč tam nejet hned. Hned za hranicí, vysoko v horách, nacházíme krásný a relativně levný kemp. Pronajímáme chatičku, vaříme večeři a chystáme se na výlety do hor. Původně jsme měli v plánu někam vyrazit přes noc, ale Jana se nachladila, tak jsme to nakonec museli přehodnotit.
Úterý 24. 7. 2012
Jsme v oblasti nejjižnějšího konce nejslavnější švédské turistické trasy Kungsleden, neboli Královské cesty. Tato stezka vede v délce přes 500 kilometrů v horách daleko na severu. Je na ní mnoho turistických chat, takže nemusíte jít příliš natěžko, nicméně existuje i zhruba 150 kilometrů dlouhý úsek zcela bez civilizace. Cesta je krásná, absolvujte ji však raději mimo komáří sezonu, tedy ideálně začátkem září, kdy jsou ještě všechny chaty otevřené, nebo v říjnu, kdy se krajina barví do sytě červených barev – polární podzim, zvaný také „Ruska“. Ale počítejte s tím, že i v létě může sněžit.
My s tím počítat nemusíme. Předpověď je sice dobrá, ale Janin zdravotní stav se bohužel nezlepšuje, takže dnes musí zůstat v klidu. Několik desítek kilometrů od noclehu je přitom významná hora se zajímavým výhledem – to je ona:
Musím tedy jít sám. Cesta je příkrá, ale krásná. Viditelnost bohužel není dobrá, jdu tedy jen do toho sedla vlevo od vrcholu, aby na mě Jana nemusela dlouho čekat.
Následně jedeme překrásnou krajinou švédského vnitrozemí, poblíž norských hranic. Zastavujeme u mnohých peřejí, projíždíme krásné náhorní plošiny, namátkou koukněte na tuhle fotku, ale pár dalších zajímavých najdete v již zmíněné fotogalerii:
V podvečer si dáváme ještě krátkou procházku bažinami v oblasti Bjurvalen:
Večer se nám nedaří najít ubytování. Nevadí, máme před sebou několik set kilometrů celkem nezajímavé krajiny, jedeme tedy do Ostersundu, kde nakonec spíme v hezké a velmi levné chatce na statku.
Středa 25. 7. 2012
Janě už je dnes naštěstí o něco lépe. Dnes nás čeká další odbočka do hor v oblasti Ljusdalen, v kraji Harjedalen. Cestou potkáváme několik sobů. Vyrážíme asi na patnáctikilometrovou trasu na náhorní plošinu. Oblast je velmi pěkná, nicméně nijak výjimečná. Jdeme březovým lesem plným potůčku, bažin a komárů a je příjemné počasí. Hezké byly tyhle kozy:
a tahle vážka:
Procházka se nám nakonec líbila a hlavně Jana ji v pohodě zvládla, takže už je snad zdravá. Cestou jedeme po nejvýše položené silnici ve Švédsku. Večer se stavujeme ještě u meteoritického kráteru, o kterém jsme vůbec netušili, ale naštěstí na něj vedla od silnice šipka. Projíždíme náhorními planinami plnými zvláštních balvanů, jeden se nám zalíbil, tak si ho táhneme do auta, bude z něj suvenýr a ozdoba na zahradě v jednom. Projíždíme těmi nejzapadlejšími silnicemi – často jsou nezpevněné, pobíhají po nich sobi, jinak nikde nikdo, prostě nádhera.
Ubytování se tu hledá hůř – respektive najít se dá, ale bývá drahé. Pozdě večer přijíždíme do hotelového komplexu v zimním turistickém středisku Idrefjall. A máme kliku – je tu program „vyzkoušej jednu noc“, kdy platíme za pokoj s koupelnou a kuchyní necelých 300 Kč na osobu. To je nejlevnější a asi nejluxusnější ubytování na cestě. Jen se smějeme soupisu podmínek ubytování – nevynesené odpadky = pokuta 6000 Kč atd. Ideální způsob, jak v programu „vyzkoušej jednu noc“ nalákat zákazníky na zimní dovolenou.
Čtvrtek 26. 7. 2012
Ráno se jdeme podívat do národního parku Fulufjallet, kde je možné vidět nejvyšší švédský vodopád:
Ještě před osmikilometrovým okruhem navštěvujeme velice pěkně zařízenou přírodovědnou expozici. Park i jeho okolí jsou vyhlášenou oblastí výskytu medvědů, ale ti jsou až někde nahoře za vodopádem, tady dole je tolik lidí, že medvědi určitě dávno vzali roha.
Míříme dál k jezeru Siljan. Jedná se o vyhlášenou rekreační oblast v srdci švédského kraje Dalarna. Na jeho březích leží malebná města Mora, Leksand a Rattvik, v těch už jsme však několikrát byli, jedeme se tedy podívat pouze na vyhlídku na jezero, které bylo údajně původně meteorickým kráterem. I tady mají hezkou expozici, ale nedovídáme se tu nic moc nového, dílem díky tomu, že jsou popisky jen švédsky. Večer trávíme ve Falunu – ale je tu nějak mrtvo. Je to asi tím, že se jedná o univerzitní město, a kdo by tam co dělal v létě...
Pátek 27. 7. 2012
Dnes máme v plánu několik menších národních parků na jihu Švédska – pomalu ale jistě se blížíme domovu. První na řadě je Garpythan – jedná se o několik set let starou zemědělskou krajinu, která je prý udržována v jejím původním vzhledu.
Druhý park v řadě – Tivedens – to je jiná káva. Jedná se o oblast velmi hustého a temného jehličnatého lesa, který roste v oblasti skalních útvarů ve tvarech několik metrů vysokých, docela strmých boulí. Les je krásný, jedná se o mytické místo, kde podle legend žijí skřítci a trpaslíci. Zkusil jsem se tedy sehnout k zemi a zachytit park z jejich perspektivy:
Poslední park, který jsme ten den navštívili, nese název Store Moose, neboli velká bažina. byl už večer, krásné zlatavé světlo slunce a nikde nikdo. Dlouhý čas jsme proto strávili pohledem na bažinu z této rozhledny:
Je zřízena za účelem pozorování ptáků. Měli jsme štěstí, za Švédsko se s námi přišel rozloučit pár jeřábů. Pozorovali jsme je, jak pomalu a elegantně kráčí obrovskou bažinou až kamsi k obzoru. Když se nám ztratili z dohledu, jakoby symbolicky skončila naše dovolená. Byla to jedna z nejkrásnějších, co jsem zažil a na tomto místě bych rád poděkoval mé Janičce, která to se mnou celý měsíc vydržela a byla mi velkou oporou.
Pro návrat na hlavní stránku klikněte zde.