Cesta na kole

Pátek 6. 7. 2012

Ráno vstáváme už v sedm – podle předpovědi má odpoledne přijít déšť, a tak chceme dnešní etapu stihnout co nejdřív.

Čeká nás celkem rovinatá jízda do Sodankyly. Na začátku cesty si pochvalujeme, jak se nám start vydařil, že máme pěkné počasí... ale již brzy zjišťujeme, že pěkné počasí není všechno. Což o to, že se během pár hodin přehoupne do třicetistupňového vedra. Zdejší husté lesy jsou však ideální líhní hovad. Laponsko je pro hmyz v létě zemí zaslíbenou. Komáři jsou otravní, ale na kole máte tu výhodu, že před nimi snadno ujedete. Ne tak před hovady. Místní jsou asi 2x větší než naše a jsou schopné dlouhodobě letět kolem 30 km/h, což poněkud přesahuje naše možnosti. Výsledkem je houf mnoha desítek hovad létajících kolem nás po celou dnešní cestu – odpočinout si můžeme jen ve dvou vesnicích, kde jako zázrakem hovada nejsou.  Později konstatujeme, že dnešek byl suverénně nejhorším dnem naší cesty – jak jsme vyjeli severněji, změna vegetace znamenala značnou redukci počtu hovad. Díky bohu, kdo ví, kde by jinak naše cesta končila.

Díky množství použitého repelentu přijíždíme do Sodankyly každý jen se třemi štípanci. Že se zanítí, zjistíme až zítra, a tak si spokojeně najímáme nepříliš skvělou chatičku v kempu, kde jsme jednu noc strávili už před třemi roky.  Mají mikrovlnku, což značně rozšiřuje náš kulinářský potenciál. Dnes ještě nejsme moc unavení – na tachometru máme 87 kilometrů – byť díky hovadům ve velmi ostrém tempu. První den tak stačí pár hodin odpočinku.

Sobota 7. 7. 2012

Tento den se zpočátku jevil naprosto příšerně, ale nakonec byl pro změnu jedním z nejkrásnějších na celé dovolené. Ale popořádku.

Ráno to byl šok. Budím se, zkouším vstát z postele, ale co to, nohy mě nějak nenesou, kolena bolí jako čert. To je po jednom dni nehezká perspektiva. Venku prší a nechystá se přestat. Tragédii završuje náš pokus o slaninu s vejci připravovanou v ešusu. Nenasnídaní vyrážíme v pláštěnkách do boje. První zastávku děláme ve vesničce s příhodným názvem Satanen. Přemýšlím, co dál. Kolena nevypadají, že vydrží další dva týdny. Jenže vzdát to hned druhý den? To není moc lákavá představa. Pokračujeme tedy dál. Situaci zcela převrátí změna počasí. Sundáme pláštěnky a hned jedeme rychleji, i nálada se zlepší a nejlepší je, že po sundání nepromokavých kalhot mě konečně napadne se na kolena podívat. Zjišťuji, že do obou úpon stehenního svalu jsem včera schytal zásah od hovada, který se přes noc řádně zanítil. Stačí tedy zatnout zuby a může se jet dál, klouby jsou OK, navíc hovada jsme nechali v lesích před Sodankylou.

A najednou začal asi nejhezčí den dovolené. Jedeme bažinatou pustinou, první zastávku děláme u této krásné rezervace:

Po krátké procházce se vydáváme znovu na cestu. V kempu v Peruasuantu si dáváme kafe a v palačinkárně u jezera zjišťujeme číslo na ubytování, které se nám daří v pohodě rezervovat.

Odpoledne je cesta trochu kopcovitější, ale je pořád krásně a máme výbornou náladu, kterou nám ještě zlepšují v autech projíždějící Češi a Slováci, kteří nám fandí (vozíme s sebou vlajku, tak jsme hned poznat). Po 102 kilometrech přijíždíme k cíli v bývalé zlatokopecké osadě Tankavaara s tematickým kempem. Máme krásný pokoj, perfektně izolovaný od místních mračen komárů. Hned vedle je národní park Urho Kekonnen, stíháme ještě krátký okruh pěšky.

Neděle 8. 7. 2012

Vstáváme kolem osmé a vstávání je to příjemné jako vždy, když víte, že v ceně ubytování je i snídaně. Hned při první zastávce u silnice potkáváme velmi zajímavého britského cyklocestovatele. Vyrazil z Anglie na Nordkapp a nyní je na cestě na jih. Opatrně, abychom si nemysleli, že je blázen, nejprve zmiňuje jako cíl cesty Maroko, později se přiznává ke Kapskému městu, a to prosím cestou přes západní Afriku. To je mnohem nebezpečnější cesta než východem přes Súdán a Etiopii, kde jsou jediným rizikem oblasti blízké hranicím Somálska (pro zájemce o tyto oblasti doporučuji skvělé cestopisy Igora Brezovara, který projel nejen celou Afriku na motorce). Západní Sahara plná loupeživých band Tuaregů, Nigérie, Libérie, Pobřeží slonoviny, Kongo s nechvalně proslulým generálem Nkundou, a Angola plná min – chtělo by se Vám tam? Pan Angličan říká, že když jede na kole, nikdo si ho nevšímá. Sice ho občas srazí auto a helmu nenosí, ale vypadá smířeně. Je to fajn chlapík a hezky se s ním klábosí. Moc věcí s sebou neveze, zjevně má hodně nabitou kreditku, neboť dobrodružné cyklojízdy podniká už 11 let. Ale komfort nehledá, spokojí se s noclehem u silnice v lese. Notujeme si, nemáme rádi Rusy. Také zjišťujeme, že Finové nejsou poněkud odtažití jen k nám – „They are fine, they just don’t talk to you.“

Celý den je krásné a teplé počasí. Další pauzu dáváme u krásného mostu přes potůček, který byl vystavěn již před druhou světovou válkou při budování cesty do tehdejšího finského arktického přístavu Petsamo – dnešní ruská Pečenga. Místo je slavné pro válečné bitvy partyzánů.

V Saariselce obědváme burgery a gyros v místním fastfoodu. Ukazuje se, že Finové nejsou zas tak odtažití. Dává se s námi do řeči místní dělník, zajímá se o naši cestu a radí nám dobrá místa ke koupání. Po obědě se jako hotový poklad ukáže místní pracovnice v informacích. Čekají nás totiž dlouhé kilometry divočinou, ovšem tahle slečna ví přesně to, co naše mapa neví – kde je která vesnice, telefony do místních kempů apod. Nadšeně vybíhám z informací, Jana mě však mírní, neboť na zdejším parkovišti zrovna probíhá ruský kontraband a rozhodně není vhodné upozorňovat na své slovanské kořeny a s tím spojenou schopnost rozumět těm jejich kšeftům. Tak se rychle dekujeme...

Čeká nás táhlý kopec, ale taky super sjezd. Oblast je krásná díky neuvěřitelnému počtu sobích stád všude v okolí. Autům uhýbat nechtějí, jsou zvyklí. Náš tandem budí o něco větší zvědavost, nikoli však respekt. Pomáhá halasný řev.

Blížíme se do Ivala, jednoho z nejvýznamnějších center finského Laponska. Ubytováváme se v chatce v pěkném kempu, jehož majitelé jsou milovníky pražské jazzové scény. Jelikož jsme dnes ujeli jen 70 kilometrů a zítra nás čeká stejná porce, využíváme delšího večera k ochutnávce místních piv a ciderů. A kdybyste si chtěli někdy v Lidlu koupit instantní lanýžové rizoto, nedělejte to.

Pondělí 9. 7. 2012

Dnešní den nás nevítá zrovna krásným počasím. I cesta je poněkud kopcovitější než dřív, zato však vjíždíme do nádherné oblasti v okolí mytického jezera Inari. Brzy ráno potkáváme na kole cestujícího Fina. Nebyl sice tak zajímavý jako Angličan ze včerejška, ale byl moc milý. Potkali jsme se ten den na cestě několikrát, udělal nám hezkou fotku a dal nám čokoládu.

Cestou nás často zastavují přeháňky a zpomaluje protivítr. Užíváme si pobřežní scenerie.  Ve městě Inari se stavujeme na oběd a z okna bistra pozorujeme soba běhajícího po městě.  Po obědě nám zase fandí Češi z auta. Čeká nás ještě dalších 30 kilometrů, pak se před nepříznivým počasím schováváme v hostelu Jokitorma. Večer se ještě projdeme po okolí:

Zvláště město Inari se nám moc líbilo – je zde mimo jiné výjimečné muzeum Laponské kultury. Na to ale bohužel nebyl čas, tak jsme se rozhodli, že si sem zpáteční cestou autem uděláme zajížďku – pokud Vás tedy muzeum Siida zajímá, budete se muset ještě prokousat kusem cestopisu...

Úterý 10. 7. 2012

A dnes jedeme do Norska. Svítí sluníčko a jedeme po cestě překrásnou krajinou, jen na finské poměry docela kopcovitou. Dolů musíme brzdit a nahoru tlačit a tak pořád dokola. Náladu nám po třiceti kilometrech spravuje káva se zákuskem a později se i reliéf docela srovnává. Místy je až horko. Obědváme u silnice chleba s klobásou. Míjíme přírodní rezervaci, od zastávky a procházky po zdejším dvoukilometrovém okruhu nás však odrazují dva prázdné české autobusy na parkovišti, pro jejichž osazenstvo se nechceme stát atrakcí.

K norské hranici fičíme z dlouhého prudkého kopce. Krajina se rázem mění ze severské divočiny v obdělávanou zemi plnou luk a polí, jak ji známe z našich podhůří. To nás trochu zklamalo, naštěstí již zítra vjedeme zase do divočiny.

Blížíme se městu Karasjok. Jedná se o jedno z center laponské civilizace. Tento malý národ poněkud trpí svou roztříštěností mezi Norsko, Švédsko, Finsko a Rusko. Po druhé světové válce bylo mnoho ruských Laponců přestěhováno do Finska. V posledních letech se Laponci snaží obrodit svůj národ zakládáním univerzit, kulturních center, prosazováním laponštiny a vlastní politickou reprezentací. A právě v Karasjoku najdeme laponský parlament a knihovnu. Mimo ně potom komerčně laděnou laponskou vesničku, jednu z těch pastí na turisty. A nikdy neříkejte Laponci „Laponče“, toto slovo má hanlivý nádech; „Saamové“ je jistě daleko vhodnější alternativa.

Obsluha místních informací má k osvícené dámě ze Saariselky daleko. O ubytování prostě nic neví. Vyjíždíme tedy za město do kempu, což se ukazuje jako dobrá volba. Postarší chatička s tekoucí vodou je cenově přijatelná. Jedeme ještě nakoupit na večeři – dáváme si místní speciální směs na bagety a to prosím do opravdové francouzské bagety. Mňam. U obchodu se s námi dá do řeči emeritní závodní plavec, který vzpomíná na své závodění v pražském Podolí. Při večeři pozorujeme, jak desítky komárů v naší chatce pár minut po zapojení Raid Electric padají k zemi. Bez něj už tedy na sever nikdy nejedeme.

Dnes se bude po 95 kilometrech spát určitě sladce. Zítra nás čeká přes 200 kilometrů divočiny, kdy vůbec nevíme, kde složíme hlavu...

Středa 11. 7. 2012

Vstáváme už před osmou a rychle chystáme snídani. Hned za kempem řeším problém se sedlovkou, naštěstí zámek posloužil jako kladivo a jede se dál. První zastávku máme v jediné ověřené civilizaci za dnešní den – v jakémsi ubytování, kde jsme doufali, že seženeme něco slušného k snědku. Slušné to je, ale poněkud drahé a ne moc velké. Později jsme ale rádi i za to, protože na dnešní den máme jen chleba a salám a nevíme, kolik kilometrů nás ještě čeká.

Tlačíme prudký kopec a praží do nás slunce. Konečně se zas dostáváme do nadmořských výšek, kde krajina vypadá skutečně jako na severu a ne jako ve střední Evropě. Cesta je krásná, málo aut, avšak hejna komárů nás nutí nezastavovat a držet tempo.

Asi po devadesáti kilometrech, přibližně ve čtyři odpoledne přijíždíme do osady Lappholuobal, kde tušíme nějakou formu ubytování. Těžký černý mrak před námi jako by nás varoval, že dál se pouštět nemáme. Chata tu jakási skutečně je. Vypadá i docela slušně, akorát tu neteče voda a ta v kanystrech rozhodně pitně nevypadá. Navíc je to drahé jako hotel. Chvíli váháme, ale ještě jsme moc dobrodružství nezažili, a tak vyjíždíme dál. Cesta se naštěstí po chvíli stáčí a déšť nás mine. Krajina je docela hezká, ale hejna komárů nabývají na intenzitě, což ke stanování zrovna nevybízí. Po 150 kilometrech jízdy by měl být nějaký kemp. Zkoušíme se dovolat a rezervovat, bohužel neúspěšně. Do kempu tedy dorazíme někdy kolem půl jedenácté a velmi vyčerpaní, snad tam někdo ještě bude.

Jedeme dál a najednou se před námi vynoří dlouhý táhlý kopec. Ani se nám k němu nechce přibližovat. Po pravé straně je osada Maze a jakési ubytování, které však vypadá dost opuštěně. Přesto se jedeme podívat. Recepce je v rekonstrukci, akorát na dveřích visí v norštině jakýsi vzkaz a telefonní číslo. Voláme, nerozumíme a není nám rozuměno. Přichází chvilka napětí – mají otevřeno, mají volno a přijede vůbec někdo? Ale máme štěstí. Hezká a levná chatička. Rychle zapojujeme Raid a vytváříme si krásnou oázu bez komárů. V tu chvíli přichází déšť – jsme velice šťastní a vaříme polévku k večeři.  Dnes tedy máme na kontě 126 kilometrů a 7,5 hodiny v sedle. To se bude spát opravdu dobře!

Čtvrtek 12. 7. 2012

Jak jste už asi uhodli, první věc, co nás ráno čeká, je ten dlouhý kopec. Nevadí, jsme odpočatí, dneska to v pohodě zvládneme. Stoupáme asi o 200 metrů výš a charakter krajiny se mění. V okolí je pravá tundra a pasou se tu stáda sobů. Kemp po třiceti kilometrech další opravdu byl, ale vůbec nás to nemrzí. U něj je také možné odbočit na starou poštovní cestu do Alty přes výšinu Beskades. Původně jsme tudy chtěli jet, nicméně cesta není zpevněná, místy se jedná o docela náročný terén a vzhledem k zatížení kola se rozhodujeme tuto terénní vsuvku vynechat.

Nelitujeme, protože i nová cesta do Alty vede úžasnou krajinou. Zpočátku projíždíme místní rekreační oblast. Posléze vjíždíme do spektakulárního Altského kaňonu. Trochu mrholí, ale sjezd si opravdu užíváme.

To však není jediný kaňon, který se poblíž města Alta nachází. Kousek na východ leží Sautso, údajně největší kaňon v Evropě. Tam jsme se chtěli podívat již v roce 2009, kdy jsme touto oblastí projížděli autem. Tehdy jsme ho nenašli, tentokrát se nám k němu nechce zajíždět (byl by asi 7 kilometrů pěšky od cesty přes Beskades, ale tu jsme, jak už jsem říkal, vynechali). Však on tu bude ještě dlouho a my tu určitě nejsme naposled.

Příjezd do města Alta je velmi zajímavý. Alta má jen něco přes 17 000 obyvatel – to je asi jako Kralupy. Ale na místní poměry je to velkoměsto. Již desítky kilometrů před městem jsou četné vesnice a země je obdělávaná, připadáte si tu skoro jako doma. Na okraji Alty se ubytováváme v jednom z pěti místních kempů. Chvíli odpočíváme, mezitím se dělá krásné počasí (přes dvacet stupňů). Po chvíli jsme vyrazili do centra na nákupy. Pak už jsme jen odpočívali a sledovali život v místním kempu. Na místní poměry tropické horko způsobilo, že celý kemp pulsoval venku ještě dlouho do noci – bylo vidět, že místní si sluníčka opravdu váží. Za dnešní den jsme ujeli 86 kilometrů. Na závěr dodejme, že město Alta je známé pro výskyt pravěkých skalních rytin. Je zde velice pěkné muzeum, ale v něm jsme byli už minule a znovu ho vidět nepotřebujeme.

Pátek 13. 7. 2012

Nebudu Vás napínat, v pátek třináctého se nám nic hrozného nestalo. Ale popořádku. Dnes konečně pojedeme kolem moře, na to se oba moc těšíme. Hned zpočátku však naše nadšení krotí opravy silnice a z toho plynoucí silný kamionový provoz a spousta prachu. Ale dá se to vydržet. Pobřeží je úžasné, z dálky vidíme, jak se vzdalujeme od Alty. Místní lidé na nás mávají. Jedeme stále na sever, nejsevernější bod naší cesty nás čeká právě dnes. Těšíme se, že se u něj vyfotíme. Zpočátku to vypadá nadějně, v dáli vidíme krásný maják, to bude určitě ono. Jak se však ukazuje, jedná se o prostou zatáčku, navíc plnou prodejců nepříliš vkusných suvenýrů. Fotku jsme si sice udělali, ale za moc nestojí.

Odteď už míříme jen na jih. Charakter pobřeží se změnil. Není už tak dramatické, zato je pěkně rovné, a tak se nám hezky jede. Několik desítek kilometrů jedeme podél Dlouhého fjordu, v dáli vidíme, jak se na slunci třpytí zasněžené kopce, přes které zítra pojedeme. Každých pár set metrů stékají po úbočí fjordu vodopády.

Chatičku si pronajímáme ve městě Alteidet. Dnes je stále hodně teplo, Jana se proto rozhoduje vyzkoušet místní moře:

V dáli si všimněte zasněžených kopců – o nich ještě bude řeč zítra. Dnes jsme ujeli 92 kilometrů a opustili nejodlehlejší Norský kraj Finnmark. Jak i dále uvidíme, civilizace je čím dál tím hustší, i když stále se jedná jen o malé vesničky s jedním obchodem a čerpací stanicí.

Sobota 14. 7. 2012

Předpověď na dnešek není příznivá. Snažíme se rychle sbalit a využít chvíle, kdy neprší. Vytrvalý déšť nás stíhá až před těmi velkými kopci – 500 metrů převýšení, cca 8 kilometrů tlačení kola po silnici. Nejprve zkoušíme čekat na benzince pod kopci, jestli déšť nepřejde, ale po necelých dvou hodinách to vzdáváme.

Tlačit kolo v dešti do kopce není žádný med. Nejde o fyzickou námahu. Vozíme s sebou jen jedno oblečení do deště. Problém je, že při tlačení do kopce ho člověk zevnitř propotí tak, že už je mu vlastně k ničemu. To cestou nahoru ani tak nevadí. Ale na druhé straně nás čeká stejně tak dlouhý sjezd, a to bychom zmrzli. Jediná možnost je tedy tlačit jen v tričku a v kraťasech a až nahoře se převléknout do suchého. Venku je asi 12 stupňů, takže musíme makat, abychom se zahřáli. V půlce cesty se snažíme dát sušenku, ale jakmile zastavíme, je hrozná zima. Jíme tedy za pochodu. Do toho nás v serpentinách neustále předjíždějí auta... Ideální představa o letní dovolené, nemyslíte? Jenže ten pocit nahoře na kopci zato prostě stojí.

Sjíždíme dolů a hledáme kemp. Naštěstí hned pod kopcem mají docela velké chatičky s elektrickým topením, kde se nám jistě podaří usušit všechno oblečení. Hned za oknem nám teče rozvodněný potok z hor.

Dnes jsme ujeli jen 60 kilometrů, ale byl to asi nejnáročnější den z celé cesty.

Neděle 15. 7. 2012

Vstáváme brzy ráno, dnes bychom rádi dojeli o něco dál. Bohužel nejde elektřina a tím pádem neteče ani voda. Nakonec se přece jen rozběhne, ale voda je divná a během několika hodin se zcela zkazí. Ráno ještě trochu poprchává, ale vše se rychle přežene. Začíná nám zase krásné počasí. Obědváme párek v rohlíku u benzinky a povídáme si s místním milým dědou, který se hodně zajímá o naši cestu. Na cestě nás čeká ještě jeden velký kopec, ale jen asi poloviční než ten včerejší. Zase tlačíme a předbíháme jedoucího staršího pána, který se zjevně zařekl, že kopec na svém naloženém kole vyjede stůj co stůj. Jeho vedení stopy je však velmi nejisté a bojíme se, aby ho něco nepřejelo. Když jsme ho předbíhali, lekl se tak, že málem skončil v příkopu.

Při sjezdu z kopce se nám otevře pohled na poloostrov Lyngen. Ten je známý svými strmými, až 1900 m vysokými kopci, tzv. Lyngenskými Alpami. Původně jsme se na něj chtěli trajektem přeplavit, ale dočetli jsme se, že hezčí výhledy jsou spíše z druhého břehu fjordu. Na vysokohorskou turistiku ostatně stejně nemáme ani boty, pokračujeme tedy dále po pobřeží.

Každých pár metrů stékají ze skály nádherné potůčky, v jednom z nich tak vyměňujeme zkaženou vodu z rána. Vjíždíme do krásného bočního zálivu fjordu Lyngen, poblíž města Olderdalen. Celý záliv je sevřený mezi mohutnými horami, z nichž prýští obrovské vodopády. K tomu je cesta hned u pobřeží, žádné kopce, krásná rovinka. Jásáme, že jsme zvolili právě tuto cestu.

Cestu končíme za krásného počasí na samém počátku tohoto zálivu, ve městečku Birtavarre. Mají levnou chatku a v recepci prodávají hamburgery!!! Už od Alty nejíme nic než instantní těstoviny, maso v jakékoli podobě je tak úžasnou změnou.  Ještě skočíme do benzinky nakoupit – v Norsku je zakázané mít otevřeno obchod v neděli (a další nesmyslná pravidla). K obchodu je však možné přistavit jednoduchý stojan na prodávání benzinu, pak je možné mít otevřeno jako benzinka neomezeně... ať žije svoboda a zhynou byrokrati!

Večer hned do vedlejší chatky přijíždí mladý pár z Čech, nabízí nám pivo, a tak večer vyměňujeme zkušenosti z cest. Ujeli jsme 97 kilometrů, tak jsme dnes velmi spokojeni. Akorát už zítra odjíždíme od moře – to nás dost mrzí, po neustálém zpěvu racků a šumění vln se nám bude stýskat.

Pondělí 16. 7. 2012

Hned za městem jsou na cestě nové a dlouhé tunely. Naštěstí, stará cesta na pobřeží moře zůstala otevřená pro cyklisty. Užíváme si tak další vodopády a aut prostou silnici. Pod koly nám neustále křupe drť z mušlí, které příboj vyvrhl až na silnici. Běžně je hned rozjezdí auta na prach, ale tady žádná auta nejezdí. Naštěstí se to obešlo bez defektu. Cestou nás straší popadané kusy skály velké jako auta – ani ty už na staré silnici nikdo neodklízí. Nakonec nás přece jen jeden tunel čeká, naštěstí je krátký a z kopce.

Přijíždíme do Skibotnu, máme za sebou 50 kilometrů po rovině. Doufáme, že si někde dáme oběd, ale nic se nám nedaří najít. V opuštěném kempu tedy vaříme instantní jídlo. Je potřeba se dobře najíst. Čeká nás výjezd od moře až do nitra skandinávského pohoří, poblíž hraničního kamene Švédsko-Norsko-Finsko u slavného finského turistického střediska Kilpisjarvi. Loučíme se s mořem a vyrážíme vystoupat 550 výškových metrů. Stoupaní je pozvolné, většinou se dá jet, tlačíme jen místy. Cesta vede nádhernou krajinou a nejezdí moc aut. A hlavně neprší, takže proti předvčerejšku je to procházka růžovou zahradou. Na hranici si dáváme svačinu a zjišťujeme nemilou skutečnost, že jsme zase v bažinaté oblasti s miliony komárů. Kolo tedy opíráme o nějakou ceduli a při svačině pobíháme okolo, aby na nás komáři nestačili sednout. Aspoň že hovada tu už nejsou.

V Kilpisjarvi máme na tachometru 97 kilometrů a rozhodujeme se zůstat přes noc v místní turistické stanici. Pokoj je sice trochu dražší, ale skvělá snídaně je zahrnuta v ceně. Večer jdeme do místní restaurace na večeři a nelitujeme – nejlepší jídlo za celou dovolenou. Večer ještě píšeme pohledy. Dost se ochladilo a jdeme brzy do postele, přeci jen nás dnešní stoupání stálo dost sil.

Úterý 17. 7. 2012

Vstáváme po sedmé hodině a užíváme si již zmíněnou snídani. Pozorujeme mladý pár. Dvousetkilová slonice si míchá již několikátou dávku jogurtu s cukrem v poměru jedna ku jedné – mnoho lidí v restauraci scénu sleduje s výrazem ve tváři stejně hořkým, jako je jejích káva, kterou si kvůli slonici nemohou osladit. Její zlomený partner se krčí u stolu a stydí se. Lavice pod slonicí smutně skřípe, vzpomínajíc na časy, kdy byla ještě stromem. Přesně takové povzbuzení potřebujeme, abychom nebyli líní a ujeli dnešních 120 kilometrů do Karesuanda. Švédský stůl byl naštěstí obrovský a slonice jedla o něco pomaleji, než stíhal personál doplňovat, zbylo tedy dost skvělého jídla i pro nás, a po důkladné snídani se samozřejmě dobře jede. Jen cukr brzy došel, ale my stejně nesladíme.

Ráno nás čekal jen jeden prudší kopec, jinak jsme celou cestu sjížděli víceméně po rovině dolů kolem řeky. Počasí se pomalu vylepšovalo, ale nebylo příliš horko – prostě tak akorát na kolo. Jen zastávky musely být krátké, protože komárů přibývalo. Jednou jsme chtěli vyrazit na krátkou naučnou stezku, místo odpočinku to však byl běh. Ale na kole nás nestíhali, takže pohoda. Asi po 60 kilometrech zastavujeme u bufetu a dáváme si perfektní sendvič – běžně jíme jen chleba se suchým salámem, ale tady mají máslo, šunku, zeleninu – dnes jsme živeni opravdu dobře.

Celých dalších 60 kilometrů nezastavujeme, jen jednou na záchod. Komárů je tolik, že sušenku si raději dáváme za jízdy. Posledních 15 kilometrů před Karesuandem šlapeme pořádně do pedálů – dohání nás déšť. Podaří se ujet.  Přejíždíme na švédskou stranu. Pro Karesuando máme slabost. Jedná se o nejsevernější švédskou vesnici, ze které jsme před dvěma lety vyrazili na dlouhou cestu na kole až do Kralup – více se dočtete na jiném místě na těchto stránkách.

Sháníme velmi levnou chatku od milého pána. Ještě od něj kupujeme talíř z Karesuanda jako suvenýr a jedeme nakoupit, k večeři si dáváme masové kuličky s brambory. Prohlížíme si město, co nám komáři dovolí. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, jaké by to bylo, vyrazit znovu na kole domů. Ještěže nás ve Finsku čeká auto, jinak bychom nad tím možná uvažovali i vážněji a kdo ví, jak by to nakonec dopadlo...

Středa 18. 7. 2012.

Z nostalgických důvodů se nám z Karesuanda vůbec nechce. Ale co bychom si to nepřiznali, moc se tu toho dělat nedá, a tak vyrážíme. Vracíme se na finskou stranu a vyrážíme směr Muonio. Jedeme mírně zvlněnou krásnou krajinou, chvílemi poprchává, ale vždy jen trochu. Cestou míjíme dvě kavárny a v obou stavíme na kafe se zákuskem, v jedné je cena normální (3 eura), v druhé káva i s koblihou stojí pouhých 50 centů. Bohužel, nic než koblihu nemají. Ale aspoň tak. Překvapuje nás, že je v okolí velmi málo sobů. Před Muoniem zvažujeme, že bychom zkusili jet dál, ale nedaří se nám dovolat do tamnější ubytovny, tak nevíme, jestli je otevřeno. A dobře děláme. Chvíli potom, co se ubytujeme v kempu v Muoniu, se spouští déšť, který neutuchá po několik hodin. Jedeme do obchodu nakoupit na večeři. Odpočíváme a jsme dost unavení, přeci jen se za necelé dva týdny bez jediného dne odpočinku ta únava už sčítá. Po dnešních 91 kilometrech nás tak už ani moc nemrzí, že zítra už pravděpodobně dojedeme k autu a naše putování na kole skončí.

Čtvrtek 19. 7. 2012

Ráno prší a nás tak už vůbec, ale vůbec nemrzí, že nám to končí... Jen se musíme ještě dostat k autu – zbývá nám něco přes 80 kilometrů. Cesta je celkem nudná a počasí se zlepšuje jen místy. Kromě prvních pár kilometrů naštěstí nejsou kopce příliš prudké, a tak to odsýpá docela rychle. Chtěli jsme si cestu alespoň na nějakém místě zpříjemnit kávou a něčím k jídlu, nic takového jsme však nepotkali. Ochlazuje se, poprvé jedeme v čepici i rukavicích. Jsme moc rádi, že jsme po celou dobu měli až na jednu výjimku mnohem lepší počasí.

Napětí, jestli najdeme v kempu auto v pořádku, se stupňovalo. Naštěstí vše dobře dopadlo, v kempu je nejen auto, ale i volná chatička (byť tentokrát bez sauny). Pan majitel, který sice neumí anglicky, nám prý moc fandil a dal nám tak i slevu.  Auto je zarostlé v trávě, kterou nebylo možné posekat a v intenzivním polárním dni roste mnohem rychleji než u nás. Ale startuje na první pokus! Čeká nás dlouhé přebalování, je nám to trochu líto, ale zároveň jsme rádi, že jsme celou cestu zvládli a máme trochu pocit, jako by nám zrovna začala dovolená – vždyť zítra už nebudeme muset šlapat a povezeme se! Ten přestup do auta je po tak dlouhé době na kole opravdu zvláštní – vše se najednou jeví tak jednoduché, člověk vnímá rychlost mnohem víc než je běžné. Jediné problém je, že dobrodružství a endorfiny se najednou vytrácí, ale na příštích pár dnů jich máme ještě dost. Večer trochu oslavujeme, zítra nás ale zase čeká bohatý program. Pokud máte zájem, více se dočtete v následujícím článku. Děkuji Vám za pozornost. 

Pro pokračování prosím klikněte zde.