Přípravy

V roce 2010 jsme neměli zpočátku moc ponětí, kam jet na dovolenou. Přece jen - ve Skandinávii už jsme byli a zdálo se nám, že by bylo vhodné vyzkoušet zas něco nového. Přemýšleli jsme tedy o Americe, nicméně půjčení auta tam bylo drahé a kromě toho - nějak extra nás (nebo aspoň mě) to tam netáhlo.

Někdy v březnu mě napdalo, že by bylo hezké jet na dovolenou na kole. Nejdříve jsem uvažoval o cestě někam k moři - asi nejspíš do Francie, Belgie nebo tak. Řekl jsem o tom Janě a ta kupodivu nadšeně souhlasila.

Poté jsem vysedával na internetu a náhodou narazil tenhle obrázek:

Sverigeleden. Byl jsem nadšený, ovšem cesta to je velmi dlouhá a my neměli dosud žádné zkušenosti (Jana na kole ujela maximálně 80 kilometrů bez brašen), a tak jsem zpočátku myslel, že tam pojedeme nejdříve za rok. Jenže možnost jet do Skandinávie na kole byla silnější než já, i Jana vypadala, a tak jsme se rozhodli…

Přípravy byly docela náročné. Janě jsem neustále vtloukal do hlavy, že musíme trénovat, takže nakonec byla víc natrénovaná než já.

Celkem složité bylo i plánování dopravy na místo. Letadlo do Karesuanda neletí, ale podařilo se mi se dohodnout s kamarádem, který nás vzal karavanem, což bylo vzhledem k množství věcí ideální.

Museli jsme také dát do pořádku kola. Nakoupil jsem na ně spoustu věcí a vezl je spravit až do Břeclavi - což se nakonec ukázalo jako ne úplně ideální volba. Dohromady je dal vlastně až Frederik v Bodenu, ale o tom později. Kola jsem připravoval v knihovně a často jsem odbíhal od učení a nevěřícně se na kola díval s tím, že na tom přece není možné dojet z Laponska až domů. Finální přípravy byly dost hektické, neboť jsem si musel posunout termín státnice, takže opravdu nebylo moc času.

Cesta trvala tři dny. Byla docela náročná. Auto jelo pomalu, ale řidič byl velmi odhodlaný a nezdolný, a tak jsme dojeli dle plánu a v pořádku - až na totálně špinavá kola od prašných opravovaných silnic.

Náš dopravce

Po příjezdu mě přepadla značná nervozita. Kola bylo nutné umýt v řece, což poněkud rozvrzalo šlapací středy (které nakonec zlověstně vrzaly vždy, když pršelo, ale vydržely). Při dofukování odešel jeden ventilek, takže už zbývala jen jedna náhradní duše a obchod, natož cykloservis v nedohlednu. Nakonec jsme zjistili, že máme přetížená kola. Celá situace - spolu s únavou a nedostatkem jídla - vyústila v zajímavé stavy. Klidový tep se pohyboval vysoko  a napětí by se opravdu dalo krájet. Nechápal jsem, jak jsme se do toho mohli takhle nepřipravení pustit a šance na dojetí do cíle jsem viděl tak na 10 %.  Naštěstí Jana byla spokojená a udržovala dobrou morálku.

Na startu v Karesuandu

1. Karesuando - Boden

Mapa 1. části. 

Pátek 9. 10. 2010 - 55,5 km, 3,5 h, 16 - 17 km/h

Jeli jsme velice rychle (vlastně první den byl jediný, kdy nás ještě nebolely nohy), i když na prvních pár metrech jsem budoucí rychlost na přetížených kolech odhadoval tak na 10 km/h - nakonec jsem nebyl daleko od pravdy, ale na vině byl spíš  protivítr.

Cestou jsme potkali několik typicky švédských oprav na silnici, kdy jsme absolutně netušili, jak dlouho budeme muset kola vést v hlubokém štěrku. Naštěstí to nedopadlo nikdy špatně. S ukrutným hlaďákem (u mě - Jana by nejradši jela dál) jsme dojeli do Ovre Soppero a našli zdejší křesťanský multifunkční ubytovací Vandrarhem. Byl velmi pěkný a hlavně byl volný. To bylo velmi dobré, neboť všude v okolí byly bouřkové mraky a už bylo kolem osmé.

Usoudili jsme, že i další dny, minimálně na severu nebudeme spát ve stanu, neboť množství komárů a hovad bylo neuvěřitelné. Na kole se jelo dobře, švédští komáři jsou pomalí a rychlá hovada nás alespoň hnala vpřed. Představa kempování se nám ale moc nezamlouvala.

V hostelu jsme si navařili a s únavou usnuli - spali jsme asi 12 hodin.